Vystoupila a  šla zpátky. Po pár minutách byla tam, kde je velká várka jejích vzpomínek. Dívala se na ty zasněžené stomy, zasypané podzemky a zmrzlou zem. Vracela se k dobám, kdy tam byla každý den, kdy stáli venku a nic je nenutilo jít domů. Vzpomínala na dny, kdy se každý víkend scházeli tam u té lavečky a prázdné flašky házeli za sebe.

Tenkrát bylo všechno jasně dáno. Vše nalinkováno, jako v sešitech. Žádné otázky, žádná nejistota. Ne jako teď.

Kdy nemůže spát. Kdy jí zmizel z tváře úsměv. Kdy je věčně myšlenkama jinde. Kdy i to co jí dělalo radost, ji ťed spíš nutí k pláči. Kdy nedokáže být šťastná ani když by chtěla. 

Jen včera, aspoň na chvíli, to byla zase ona. Ta stará známá. Ale přišlo ráno a klid je pryč. Není na co se těšit, není z čeho mít radost. Proto ráno radši odešla. Nezvykle brzy. S pocitem, že dělá dobře. Že udělá líp, když odejde.

Nechce přidělávat starosti...