Je to blízko...

Každým dnem blíž a blíž a já pořád nevím co bude potom. Všechno bude jinak, nějak bude. Vždycky bylo, ale jak. Když otevřu oči, nic nevidím, buď je všude černo nebo naopak. Do oken září čerstvě napadaný sníh odrážející se odevšad.

Všude je zima, všechno je bez chuti. A i to málo radosti se zvrtne v divný ticho, který je moc nahlas. Stačila chvilka a bylo to v háji. Ranní dávka nechuti cokoli dělat a zase to trapné ticho. A snaha aspoň něco říct.

Nedívám se, jen koukám nikam. chtěla bych toho tolik říct a tolik udělat , ale radši zůstávám ležet. Je to bezbolestnější. Donutím se vstát a obléct. Něco sníst. A za každým slovem mi zvoní v uších, že tohle bude průser. Velkej, obrovskej.

Řešení je spousta... Jedna, dvě, tři... Hlavně to jedno se mi pořád vrací, dokolečka dokola.

Ale ještě je čas...